Face recognition, které ve Vašem telefonu nenajdete - Enters

Face recognition, které ve Vašem telefonu nenajdete

Streamování tváří, které zachraňuje

Kolik kroků udělá člověk během tří vteřin? Obvykle čtyři. A právě čtyři kroky během tří vteřin chrání také bezpečnost cestujících na pražském Letišti Václava Havla. Jmenují se – živé streamování, hledání vektorového identikitu v databázi, vyhodnocování pravděpodobnosti a předání informací bezpečnostním specialistům. Tak funguje služba Face Recognition, kterou 99,99 % cestujících nikdy nezaznamená, ale představuje velký malér pro zbylé promile. Ti, kdo figurují na seznamu mezinárodně hledaných osob nebo teroristů, ji milovat nebudou. Na pražském letišti funguje dva roky a za tu dobu již dokázala identifikovat mnoho problémových pasažérů – a o jejím fungování jsme si povídali s Filipem Jaszem. Account managerem pro zákazníky silových složek státní správy z české pobočky Hewlett Packard Enterprise, která se podílela na vývoji a implementaci tohoto systému, včetně hardwarové infrastruktury.

Porovnat dvě tváře, to skutečně není žádná věda. To dokážou už dnes běžně open source produkty nebo třeba univerzitní týmy pomocí dostupných programů. Stačí fotka a databáze fotek, v které se hledá. My však na letišti musíme pracovat v reálném čase z živých kamerových streamů. A pokud se objeví někdo podezřelý, máme povinnost okamžitě informovat, třeba i SMS, příslušné pracovníky zákazníka. To znamená opravdu mimořádně rychle „chroustat“ a analyzovat obrovská data. Ve zprávě už posíláme prostor, ve kterém se daný člověk pohybuje společně s mírou pravděpodobnosti, s jakou se daná osoba shoduje s hledaným podezřelým,“ říká na úvod rozhovoru. 

Jak si lze službu laicky představit?

Máme k dispozici určitý perimetr letiště. Na něm jsou instalovány kamery a ty neustále sledují vymezený prostor. Vůbec nejsložitější věc tedy přichází hned na začátku, kdy musíme „zaměřit“ obličej pohybující se osoby, a nasnímat ho vícekrát, vybrat nejlepší snímek pro porovnání a poslat dále ke zpracování. Vytvoří se jeho vektorový identikit – tedy řekněme nějaké charakteristické prvky – a ten se následně porovnává s databází osob, které máme v systému k dispozici. Vyhodnocení a rozeslání zpráv už je potom v podstatě to nejmenší.

Pražské letiště v loňském roce odbavilo na 46 000 cestujících denně. Jak náročný je systém na výkon?

Mimořádně. Samotný návrh výkonu bylo věštění z křišťálové koule. Dodávali jsme například servery, které mají v součtu 57 tisíc jader, což je opravdu šílená cifra. Abychom výpočetní výkon optimalizovali, postavili jsme ho na grafických kartách, které mají hodně velký počet jader s cílem obsloužit právě úlohy s obrazem a podobné. I díky tomu samotné jádro nemusí být velké a silné. Stačí, že jich bude hodně, protože dostávají v zásadě jen dílčí mikroúlohy, a ty pak spolehlivě dělají. Ve výsledku jsme postavili systém, který je jen „o málo“ horší než nejvýkonnějšího superpočítače v České republice. Ale samozřejmě není jádro jako jádro. Nicméně i tak jsme museli použít specializované servery, které jsou používané například v medicínských účelech, Apolla servery pro speciální účely a mimořádné datové toky.

Co vás na projektu nejvíce bavilo?

Možnost podílet se na tom celém od začátku. Na začátku totiž bylo jen zadání – když to řeknu žoviálně: udělejte nám za rok a půl rychlý systém, který dokáže rozpoznávat obličeje v prostoru letiště – ale nic konkrétního. Nemohli jsme se opřít o detailní zadání, protože nic takového na letišti neexistovalo, ale v zásadě seskládat a nadesignovat vlastní. Což samozřejmě přineslo řadu horečnatých stavů v průběhu vývoje, ale výsledek je, že jsme skutečně dodali funkční věc, která v praxi funguje. Je stabilní a opravdu umí to, co jsme slíbili, že umět bude.

Když říkáte udělali, máte na mysli globální nebo lokální HPE?

Lokální. Skutečně to bylo tak, že si lokální tým sedl a začalo se diskutovat a navrhovat. S pomocí dalších partnerů jsme pak řešili, jak má systém vypadat a vymysleli jsme integrační software. Následně jsme všechno postupně skládali dohromady a implementovali. Na druhou stranu, globální HPE bylo klíč k úspěchu celé zakázky. Jednak jako jméno a síla firmy, ale pak skutečnost, že má k dispozici excelentní experty a umí dělat mimořádně stabilní, špičkové servery, o které jsme se mohli v celém průběhu vždycky opřít.

Jak tým vypadal?

Šlo o kombinaci projektových manažerů, architektů a nejrůznějších IT expertů. Manažeři byli v denním kontaktu se zákazníky a dokázali uřídit tým i projekt. Bez nich by to nešlo – dokázali včas zavelet ke změně, něco posunout, něco zastavit, řídit rizika. Enterprise architekti, kteří nás byli několikrát schopni vyvést z mlhy vizí a představ do konkrétních řešení. Aplikační architekt navrhoval aplikaci a integraci, postaral se o proces jako takový. Vývojáři, člověk na bezpečnost. Plus samozřejmě konzultanti a úzce profilovaní specialisté.

Řešení jste vyvinuli u nás pro českého klienta. Když už vše funguje, máte ambice jít za hranice, využívat to?

Hodně o tom nyní diskutujeme. Na druhé straně, je to celé dost vyvinuto přímo na míru pražskému letišti. A míra „re-usability“ je vždy otázkou v případě těchto projektů a zákazníků. Co je ale rozhodně využitelné, jsou ty vědomosti. Za ty dva roky jsme se toho naučili strašně moc – o technologiích, o konfiguraci, o dodávce, o celém procesu. Hrozně nám to dalo a v blízké budoucnosti to určitě zúročíme.