Společenské aspekty rozhodnou, jaké technologie využijeme - Enters

Společenské aspekty rozhodnou, jaké technologie využijeme

Redaktor Deníku N Petr Koubský se o technologie začínal zajímat už v době, kdy o počítačích většina lidí vůbec nic nevěděla. Díky tomu, že léta sledoval, co se z původních vizí povedlo naplnit, dovede také aspoň trochu odhadnout, kudy se bude technologický vývoj ubírat.

„V 70. letech mě nevzali na filozofickou fakultu, tak jsem šel na chemii, protože jsem se potřeboval vyhnout vojně. Bylo to s velkou nechutí a nezájmem o obor, ale právě tam jsem zavadil o počítače a to mě zaujalo,“ líčí Koubský svoje začátky. „Tehdy jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, co to udělá se světem. Pro mě to byla fantastická hračka.“

Brali to tak všichni?

Spíš my studenti. Tou dobou neexistovaly osobní počítače, jen ty velké ve výpočetních střediscích, k nimž jsme my studenti měli velice omezený přístup. Programy jsme si psali na papír, diskutovali o nich a netrpělivě čekali, až je k počítači budeme zase moct odnést a hodinku nebo dvě zkoušet, co to udělá. Počítače se tehdy používaly pro seriózní účely a my jsme na tom parazitovali. Seriózní využití nás nezajímalo, psali jsme programy pro simulaci přistání na Měsíci.

Kdy vám poprvé došlo, co všechno může využití počítačů způsobit?

Až někdy v polovině 90. let v době, kdy se osobní počítače začaly připojovat na internet. Začalo být jasné, že spojená kapacita milionů a výhledově zřejmě stamilionů nebo miliard strojů je něco kvalitativně nového a odlišného proti tomu, co bylo předtím. Tehdy jsem pracoval v Softwarových novinách, které jsme v roce 1990 založili. Od samého začátku se jimi snažili zapojovat svět počítačů a později internetu do širších souvislostí. Hodně na nás působil třeba americký časopis Wired.

Petr Koubský (zdroj: Gabriel Kuchta/Deník N)

V čem konkrétně?

On vznikl tak trochu jako generační manifest a jeho hlavní sdělením byla víra, že jeden svět končí a druhý začíná. Objevil se pojem „nová ekonomika“ nebo manifest hackera, slavný text, který říká, že já, hacker jsem tady a ty, běžný občan, mě nenávidíš, protože jsem chytřejší než ty a neuznávám tvoje pravidla a omezení. Internet byl světem bez hranic, pravidel a zákonů. Duch digitálního anarchismu v tom byl velice silně přítomný od samého začátku a pro nás to bylo fascinující. Snažili jsme se tyto myšlenky transformovat do místního prostředí, hlásat evangelium a přesvědčovat veřejnost, že tyhle věci mají smysl, mění svět a je důležité se o ně zajímat.

V čem měly měnit svět?

Víra byla taková, že přístup k digitálním technologiím a internetu je oknem ke světu lepšího fungování společnosti a lepšího porozumění. Opravdu jsme si představovali, že když spolu lidi budou moct být díky technologiím v intenzivnějším kontaktu, tak si budou líp rozumět. To když se řekne v roce 2020 a člověk zároveň má otevřený na počítači facebookové okno, zní to strašně komicky. Díky digitálním technologiím si spíš ještě víc nerozumíme. Tehdy se zdálo, že stačí odstranit fyzické překážky v komunikaci a všechno bude bezva. Totéž platilo o hospodářství a ekonomice. Bill Gates zpropagoval sousloví „kapitalismus bez tření“. Myslelo se tím, že technologie efektivně vyřadí prostředníky – že lidé budou přímo mezi sebou nakupovat a prodávat zboží a služby, a tím pádem za nejlepší možné ceny. Dnes nechápu, proč jsme se k tomu už tehdy nestavěli víc kriticky.

O čem jste si s kamarády tehdy povídali jako o nejperspektivnějších technologiích?

Hodně o virtuální realitě, to vypadalo jako něco, co nás opravdu posune dál. Také o plné automatizaci výroby a služeb, že bude lidská práce do značné míry nahrazena roboty a stroji. A o robotizaci jako takové. Co jsme vůbec nepředvídali, byly naopak mobilní telefony a sociální média.

Přibližujeme se dnes tomu, o čem jste dříve mluvili?

Pořád to ještě není tam, co jsme si v 90. letech představovali, ale začíná se to k tomu velmi zřetelně blížit. Technologicky už robotizace i automatizace v zásadě je na námi vysněné úrovni. Co na ní není, je ekonomická stránka věci. Technologie jsou pořád příliš drahé, než aby se masově vyplácely. Navíc je tady společenský aspekt nahrazování lidské práce stroji. Je to právě tento aspekt, který v konečném důsledku rozhodne o tom, co se doopravdy stane a co ne. Technologicky dnes můžeme my jako lidstvo o dost víc, než co ve skutečnosti děláme. Ale začínáme dost zvažovat, jestli všechno, co je možné, je taky žádoucí. To je podle mě správné, i když to technooptimisté nechtějí slyšet.