Věřím lidem, že se z možností technologií nezblázní - Enters

Věřím lidem, že se z možností technologií nezblázní

Rok s dvěma dvojkami a dvěma nulami nás změnil. Jako by po nás rok 2020 chtěl lidstvo 2.0. Jiné, úspornější, klidnější. A zatímco všichni společně v různých koutech planety vyhlížíme světlo na konci pandemie, je jasné, že řada standardů padla, a už se nikdy nevrátí. Třeba pracovat v kancelářích od pondělí do pátku, od devíti do pěti. Mimo jiné o tom mluví Jan Kameníček, ředitel české pobočky Hewlett Packard Enterprise, světové jedničky v oblasti výroby superpočítačů, úložišť a serverů, v prvním dílu třídílného seriálu rozhovorů.

„Tak nějak jsme žili v tom, co všechno potřebujeme, ale pandemie nám během několika měsíců ukázala, že díky technologiím už je to přežitek,“ říká Kameníček, ředitel české pobočky HPE, světové jedničky v oblasti výroby superpočítačů, úložišť a serverů. A zároveň příslušník generace, která ještě dokázala spočítat složitou rovnici na papíře, jet do cíle podle autoatlasu nebo uvařit krupicovou kaši bez googlování. Paradoxně však právě na něm cítíte, jak moc věří nejmladším generacím.

Nejprve pojďme ke společnosti Hewlett Packard Enterprise. Jaký byl rok 2020 v České republice z vašeho pohledu?

Co si budeme nalhávat – IT firmám pandemie covidu spíše nahrávala a my nejsme výjimkou. Tím, jak všichni potřebovali horečně digitalizovat, jsme meziročně rekordně rostli. To, o čem jsme se roky bavili, najednou bylo tady. Všichni zjistili, že musí mít IT infrastrukturu dimenzovanou na to, aby v případě pandemie dostali všechny administrativní pracovníky na půl roku domů, aniž by došlo ke změně produktivity. Všichni potřebovali možnosti přístupu do firmy přes vzdálené připojení. Řada firem musela doinvestovat do síťových připojení, do technologií virtuálních desktopů, které umožňují efektivně pracovat z domova. Dařilo se i supercomputingu. Instalujeme nejvýkonnější stroj v Ostravě, automobilový průmysl sice trochu přibrzdil, ale o to více šlape do vývoje a nových technologií. I to nám nahrálo.

Ale zároveň rok dost nevybíravě ovlivnil vaši firmu samotnou. Pryč jsou doby, kdy tady bývaly kanceláře plné lidí. Jste často na  „home-office“. To přece musí zákonitě ovlivnit firemní kulturu.

Je to obrovské téma. Ale je dobře, že před námi taková výzva leží. My tady roky nadáváme, že jsou silnice plné aut, že trávíme neužitečný čas v kolonách, že kvůli práci nemáme čas na rodinu. Teď máme možnost nad tím vším znovu přemýšlet – a něco opravdu změnit. Z holistického pohledu: to, že se celá planeta ráno posune někam a večer zase zpátky je neefektivní, není to potřeba ve všech činnostech. To přinese velkou změnu fungování firem. Ve výrobních závodech to nebude tak jednoduché, ale v kancelářských profesích určitě.

Co konkrétního to bude ve vašem případě?

Dochází k obrovské transformaci. Akceleruje se projekt sdílení pracovních míst, protože efektivně vzato, když budu pracovat jen dva nebo tři dny v kanceláři, nepotřebuji pevné pracovní místo. Pro mě je veliká otázka, do jaké míry přenastavit fungování, a přitom pořád ještě pracovat týmově. Uvědomuji si, že energetický přenos je úplně jiný, když jsou dva lidé spolu v místnosti. Nedá se to porovnat, když budu chtít ovlivnit nějaké lidi, když budu chtít v obchodním procesu na někoho zapůsobit – dokážu to tváří v tvář udělat mnohem lépe. Na to všechno musíme myslet.

Jenže má to přece druhý aspekt. Soudržnost, loajalitu, společné hodnoty.

To bezpochyby. Když jsme v práci, přirozeně navazujeme sociální vazby, upevňujeme je každý den a vyměňujeme si neformálně informace. Když jsou lidé doma u počítače, volají jen tehdy, když potřebují něco vyřešit. Pro nás všechny je to docela veliká transformace v tom si říct: chci ztratit energii týmu? Ta se zatím nedá nahradit sezením za počítačem. Bude potřeba přehodnotit veškeré činnosti, které děláme. Definovat, kde je hranice. Ale jedno je jisté, určitě se v budoucnu nevrátíme zpátky k tomu, že bychom všechno dělali z kanceláře. Zjistili jsme, že je řada činností, kdy jde efektivně ušetřit dvě hodiny na cestě a spoustu věcí efektivně vyřešit komunikací přes počítač z domova. Na druhou stranu to chce vypíchnout určité činnosti, při kterých se budeme chtít opravdu sejít a dělat na něčem kreativním nebo důležitém. My v této budově, kde sedíme, rozhodně ušetříme 50 procent prostoru. Dvě patra ze čtyř jsme schopni pustit. Může dojít k velkým úsporám. Na nás je teď úkol, abychom nastavili vhodně tu hranici.

Jak se na to dívá Hewlett Packard Enterprise globálně?

HPE přichází s programem „edge-to-office“, což znamená, že přehodnocuje všechny pracovní pozice. Přemýšlíme nad každým člověkem, každým místem. Jestli je to pozice na to, aby měla dedikovaný pracovní stůl nebo spíš sdílené pracovní místo. Zároveň si uvědomuje, že ne všichni mají možnost doma pracovat efektivně – mají malý byt, malé děti. Všichni noví zaměstnanci, kteří nastoupí do firmy, mají alespoň na nějaký čas své pevné místo. Tak, aby byli více v kanceláři, protože i jim bude trvat nějakou dobu, než se zaškolí.

Dobře, ale co bude dál?

Na tuhle otázku zatím neumím odpovědět. Velkou hrozbou jsou dnešní děti. Teď je pandemie, mnoho objektů je zavřeno a děti, pokud nemají hodně osvícené rodiče, nebo rodiče, kteří jsou schopni se jim hodně věnovat, se přesunuly k televizi nebo tabletu. Zvykají si na to, že komunikují jenom přes obrazovku. Časem jim to může připadat nativní. Lepší, než se stýkat s kamarády. Zažil jsem už takové děti v minulosti a často mají velký strach ze sociálního kontaktu. Je jim strašně nepříjemné mluvit s někým z očí do očí. Raději se schovají za obrazovku, protože tam je to anonymní. Bojím se, že může vyrůstat generace, která bude nativně připojena k nástrojům. Otevřou si čtyři obrazovky, na každé z nich bude jeden kamarád. Displej může být klidně přes celou stěnu jednoho pokoje. Na jedné straně sleduji články, na druhé mám chaty s kamarády. Jsou skoro v životní velikosti. Nemusím opustit místo. Tam dochází k tomu, že člověk začíná ztrácet schopnosti komunikovat na jiných energetických úrovních, než online.

To zní hrozně.

Ale já věřím v lidi. V nás lidstvo. Sám se snažím chodit třikrát až čtyřikrát týdně do kanceláře jen kvůli „tomu něčemu navíc“. Nebudu nikomu volat, jak ses Franto včera měl. Ale když ho potkám na chodbě, tak se ho zeptám. Stejně tak člověk potřebuje pohyb. Sezení za počítačem se musí vyvážit velkým počtem fyzických i relaxačních aktivit. Musíme se starat o tělesnou i duševní stránku, nebo se to odrazí kromě jiného i na imunitě. A mít slabou imunitu znamená, že můžete jednoduše chytit jakoukoli nemoc, včetně covidu. Naštěstí, zážitky jsou nepředatelné. Nenahraditelné. Být na koncertě a cítit energii davu na malém prostoru se nedá nahradit. Ale na druhou stranu jsme zároveň touhle změnou udělali velký posun k tomu, abychom získali čas. Na rodinu, na sebe, na koníčky. To je skvělá zpráva.